Socha jako vyjádření vlastní svobody?

Osvobodíme-li své myšlení – alespoň z části – od svého ega, svých vlastních předsudků a nánosu všeho, co jsme si do hlavy zaseli sami či nám tam úspěšně zaseli druzí, a rozhlédneme se okolo sebe, dojdeme pravděpodobně k poznání, že svoboda myšlení je nezbytně svázaná se svobodou prostoru. Filozofové se v tento moment možná začnou zuřivě bránit, že tak to přeci není, ale ono na tom možná něco bude.

Je-li svoboda volností, nemůžeme svobodně myslet pod balastem starých krámů – názorů a stejně tak, chceme-li se svobodně a volně nadechnut, potřebujeme k tomu prostor, volnost okolo nás. Češi možná více než ostatní neradi něco mění a nechtějí se zbavovat nepotřebných věcí. V hlavě i v prostoru, ve kterém žijí. Nakupujeme nové věci, ale nechceme vrátit svobodu věcem (a myšlenkám), které již svůj účel splnily. Opustit staré pro nové. A pokud tak nečiníme, vše se postupně mění v chaos. V hlavě, v šatníku i v interiéru, kde máme své „doma“.

Věci spolu musí korespondovat. Myšlenky i prostor. Srdce i hlava. Českým domácnostem například obvykle chybí velký jídelní stůl. Stůl, u kterého by se scházela celá rodina a který by vyjadřoval soudržnost, vazby a lásku. Aby domov mohl být místem setkání. A  bylo by laciné se vymlouvat, že do kuchyně v paneláku se velký stůl prostě vejít nemohl. Ty doby už dávno minuly a jen v hlavě máme špatně nastaveno, že místem, kde se má rodina potkávat, je sedačka před (zapnutou?) televizí.

Podobně lidé rádi nakupují doplňky do interiéru. Ty malé. Mnoho nestojí, ale potěší. Oko a mysl. Ale doplňky se postupně hromadí, místa ubývá a ve výsledku mnoho věcí působí chaoticky. Pro stromy už není vidět les. Z prostoru okolo nás se vytratila jiskra a originalita, jedinečnost. Obchody s nábytkem navíc nabízejí unifikované tisíckrát reprodukované fotografie, svícny a vázy, které se automaticky stávají součástí dodávky do domácnosti. Na zdech i v prostoru domácností pak chybí originalita.

Mnozí závidí umělcům svobodu tvořit, a přitom nevidí, že všichni jsme svobodnými tvůrci vlastního života. Je úžasné, když zjistíte, že na světě existuje místo, kde lidé mohou svobodně tvořit své životy i své sochy. V jeden okamžik na jednom místě. Takové místo skutečně existuje. Je jím komunita kamenosochařů zvaná Tengenenge. Komunitu najdete v africkém Zimbabwe.

Ekonomické zákony v Africe fungují po svém. Z pohledu Evropana musí místo, jako je Tengenenge, kde dvě stovky sochařů a sochařek tvoří i žijí se svými rodinami, musí připomínat jeden velký svobodomyšlenkářský mejdan. Ale sochařská komunita Tengenenge žije svým životem a tvoří všem ekonomickým i politickým nástrahám navzdory již skoro půl století. Stylově vyšli sochaři z Tengenenge z tradičního afrického umění připomínající taneční masky či sochy předků. Za čtyři desítky let se ale jejich umělecký projev vyprofiloval do svébytného uměleckého stylu. Nesvázaní proporcemi, jen inspirovaní realitou, ale nepřekračující hranice, kdy se abstrakce stává nepochopitelnou. Tak nějak by bylo možné zobecnit jejich umělecký styl.

A tak se sochy afrických sochařů, sochy vzniklé z vášně i svobody tvořit (a hrát si), mohou stát našim vodítkem, jak naložit s naší vnitřní svobodou. Zvláště, když jim nabídneme prostor v našem době, interiéru či zahradě.

Proto fandíme všem, kteří chtějí změnit uniformitu svých domácností, vystoupit ze stínu, dát přebytečným věcem svobodu, pustit je do světa (nebo na Aukro?) a výjimečným věcem (a třeba i africkým sochám) uvolnit prostor. Aby v sobě nesly nadšení a vášeň majitele. Svobodu jeho myšlenek. Byly jeho vizitkou a otiskem. Proto rádi pomáháme lidem s instalací afrických soch do jejich interiérů i zahrad. Sochy potřebují stejně jako myšlenky prostor pro svou svobodu. Proto se sochy vytratily ze stísněných prostorů stísněných dob minulých, stejně jako svobodné myšlenky. A vracejí se jen pomalu. A proto jim chceme v jejich návratu pomoci.