Pokud se setkáte s etnografickými publikacemi o přírodně žijících společenstvích, můžete z fotografií nahých těl nejrůznějších etnik snadno nabýt dojmu, že přírodní společenství nebyla spoutána v oblasti sexuality přísnými pravidly a jejich život spíše připomínal volnou lásku 60. let dvacátého století. Taková úvaha je ale jen naším současným zkratkovitým spojením nahoty a sexuality. Většina etnik žijících blízko přírodě, včetně těch afrických, měla sice nepsaná, ale pevná pravidla pro sexuální chování jedinců i skupin. Určitá sexuální chování byla považována za nemorální, slova spojená s pohlavními orgány používána jako sprostá a překročení hranic vymezených pro sexuální chování mohlo být zavrhováno nebo dokonce trestáno. Do tajů sexuality byly chlapci a dívky obvykle zasvěcováni až v průběhu rituálů spojených s přechodem do dospělosti. Tento řád, který fungoval jistě tisíce let, narušila až křesťanská morálka, kterou po celém světě šířili misionáři. A tak se i africká společenství obrácená na křesťanskou víru naučila pociťovat stud z nahoty a v zapomnění postupně upadaly přechodové rituály a komunitou řízené zasvěcování do tajů sexuálního života i společné normy obecného vnímání lidské sexuality.
A v tomto kontextu je zřejmě nutné vnímat absenci erotických prvků v tvorbě umělců v Tengenenge. I když je umělecká komunita sochařů etnicky i nábožensky pestrá, převažujícím vyznáním je křesťanství. Přestože nejbližší kostel je od Tengenenge vzdálený asi 8 km, řada sochařů z komunity pravidelně praktikuje a v neděli dochází na bohoslužby byť to pro rodinu představuje celodenní výlet. Nábožensky aktivní sochaři jistě přímo či nepřímo ovlivňují i zbytek komunity. Tengenenge je vesnicí, která je svou strukturou vztahů mnohem blíže české vesnici před stopadesáti lety než svobodné společnosti, ve které žijeme v současnosti. Všichni si obrazně a někdy i skutečně vidí do talíře a tak není snadné nehledět na názor sousedů a příbuzných a pustit se do volné tvorby soch, které by z pohledu křesťanské morálky mohly být za hranicí přijatelného.
Ale vždy se najdou výjimky. A tak i Tengenenge v předchozích dekádách tvořili sochaři, kteří se nebáli vytesat ženské tělo nebo páry v erotických pozicích. I v současnosti v Tengenenge tvoří například Knowledge Tembo, který rád tesá torza žen, ale dovolí si zobrazit i sexuální akt milenců. Je však spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Dovolená hranice zobrazení nahoty se u většiny autorů omezuje na torza ženských těl. A kupodivu často se k této přijatelné hranici rády přibližují i sochařky jako je Kamurai Kavhu nebo již zesnulá Angasa Amali.
Je vůbec v tradičním africkém umění vůbec přítomna erotika, byť znázorňuje nahotu?
Pokud jsou současní umělci v Tengenenge vědomě či podvědomě limitování strachem z obscénnosti nebo odmítnutí jejich tvorby komunitou, je možné interpretovat jako „erotické“ tradiční sochy a další umělecké předměty, které vznikaly v africké společnosti ještě nesvázané pravidly křesťanské morálky?
Jakákoliv naše snaha pochopit nebo interpretovat tradiční africké umění je limitována naším současným pohledem na svět. A náš svět, jehož optikou pohlížíme na stará umělecká díla, je na hony vzdálen světu, ve kterém žili Afričané než se setkali s jinými kulturními vlivy, ať to bylo křesťanství či islám. Tradiční Afričan žil ve světě, kterému dominoval soubor představ, zvyků a rituálů většinou označovaný jako animistické náboženství (z latinského anima „duše“). Žil obklopen duchy a dušemi, a ať entity duchovného světa vnímal jako dobré či zlé, jeho dennodenní činnosti směřovaly k tomu, aby si tento duchovní svět naklonil na svou stranu a neprotivil se mu. Nechodil do kostela na nedělní mši, ale jeho život byl dennodenní modlitbou k neviditelným přírodním silám. A v tomto kontextu kulturních a náboženských přesvědčení tvořili dávní afričtí umělci, aniž by se za umělce považovali, protože tvořili předměty pro své každodenní potřeby. Předměty, které však dnes vnímáme jako stará umělecká díla. Nevíme ale přitom většinou, co přesně znamenaly tvary a formy, které vidíme, a neznáme kontext, ve kterém předměty vznikly. Proto si do nich nutně musíme vkládat naše významy a naše zkušenosti.
A tímto pohledem může vnímat některé africké dřevořezby či artefakty jako erotické. Pro své tvůrce to ale byly předměty, které nevznikaly pro potěšení oka nebo pro povzbuzení sexuální vášně. Pokud to nebyly přímo pracovní či jiné praktické nástroje, byly to amulety, fetiše či posvátné předměty. Předměty, do kterých mohla být vložena magická vlastnost nebo určitá síla přírody. Předměty, které mohly být příbytkem dobrých duchů nebo vězením těch zlých. A pokud tvůrci na předmětech zdůrazňovali partie a místa, která my vnímáme jako erotická, mohla to být jen modlitba k plodivé síle přírody, prosba o zachování rodu, prosba o bohatou úrodu a četné potomstvo. Protože přežití, nikoliv jednotlivce, ale celku nebylo samozřejmostí a přírodní člověk mu na rozdíl od nás věnoval velkou pozornost.
Koncept erotického umění, jehož pravým smyslem je probouzet sexuální touhu, je většinou přítomen až v daleko rozvinutějších společnostech než byla kmenová Afrika. Aby umění bylo erotické, musí být primárně uměním a až pak praktickou věcí. V rámci kmenové Afriky takové předměty mohly vznikat nanejvýš v úzkém okruhu královských dvorů. Drtivá většina tradičního afrického umění, se kterým se dnes můžeme setkat ve světových muzeích nebo na stránkách odborných publikací, byla praktickými předměty každodenní potřeby či předměty sloužícími pro pravidelné rituály nebo slavnosti.
A tak erotický náboj v těchto předmětech, který můžeme dnes vnímat, je bohužel nejspíše jen pouhou projekcí našich vlastních současných představ. To ale těmto předmětům nemůže nic ubrat na jejich kráse a jedinečnosti, kterou k nám dodnes i s odstupem času promlouvají.
