Africké řezbářství a sochařství je v povědomí Evropanů spojováno především se západní Afrikou – oblastmi, kterými protékají řeky Niger a Kongo. Tradiční kmenové umění však vznikalo v celé subsaharské Africe od západu po východ až na jih Afriky, aby plnilo shodné sociokulturní funkce při rituálech, iniciacích, kontaktu se zemřelými předky nebo aby jen potvrzovalo nadřazený statut vládnoucích náčelníků či šamanů.
Afričtí sochaři pracovali tradičně se dřevem a dalšími přírodními materiály. Organické materiály však v africkém klimatu nemají dlouhou životnost a jsou i příliš velkým lákadlem pro dřevokazný hmyz. Nejstarší sochy a řezby, které se zachovaly, proto nejsou většinou starší než několik století. Vezmeme-li v úvahu, že nálezy egyptských dřevěných soch ze staré říše jsou staré úctyhodných čtyři a půl tisíce let, jsou i nejstarší dřevěné artefakty ze subsaharské Afriky vlastně „moderním“ uměním. Existují však i výjimky, které nám dávají nahlédnout do dílen starších sochařů. Již v době našeho středověku Ibové a Jorubové na území historického státu Benin odlévali bronzové plastiky a reliéfy vysoké umělecké hodnoty. Ještě o pár století dříve modelovali umělci ve starém Djenné na území dnešního Mali terakotové sochy v překvapivě realistických pozicích plných života a přitom s výraznými prvky africké skulptury.
Africké sochařství se může v evropském kulturním prostoru, který sahá až k antické tradici, jevit jako dětsky neumělé a naivní. Od prvních etnografů a sběratelů získalo pro svou odlišnost nálepku „primitivního“ umění. V africké řezbářské a sochařské tradici se však pojí funkce velmi vzdálené naší kultuře s estetickým vyjádřením umělců. Nic v tomto umění není svévolné a samoúčelné, typická deformace proporcí a detailů do geometrických forem slouží zdůraznění funkcí spojených s obřadními maskami, idoly, sochami předků, symboly ochrany či moci.
Toho, že se před svou funkčnost a účelnost jedná rovněž o díla vysoké umělecké hodnoty, si jako první všimnuli moderní umělci, kteří se cítili spoutaní tisíciletou tradicí evropského umění. Atomizace na nejjednodušší geometrické formy se stala východiskem pro umělecké směry konce 19. a začátku 20. století, především pak pro kubismus.
Tradiční africké umění nalezlo a zdůraznilo podstatu forem, z nichž se skládá lidské tělo, a propojilo tyto základní geometrické formy novými vztahy. Lidské postavy jsou převážně strnulé a symetrické okolo svislé osy. Proporce jednotlivých částí těla jsou většinou v naprostém nepoměru, hlavy jsou obvykle veliké s propracovanými detaily, trup spíše redukován na konstrukční prvek mnohem delší či naopak kratší, než odpovídá skutečnosti. Podobně ruce a nohy svou délkou či naopak krátkostí porušují svět skutečné anatomie.
V souladu s funkcí soch řezbáři se zvýšenou pečlivostí vyřezali ty části, které byly považovány za důležité, například zjizvení – skarifikaci, ať již plnila funkci estetickou, ochrannou či souvisela s přechodovými rituály nebo postavením jedince. Pokud sochy plnily funkci ochrany a zajištění kontinuity rodu – plodnosti, pak jsou sochy vyřezány s přehnaně zdůrazněnými pohlavními údy mužů a prsy žen. Nejde o erotický vklad umělce, ale o zdůraznění základního imperativu přírodní společnosti – nutnosti přežití kmene v nově narozených dětech.
Důležitost lidské dvojice pro zajištění pokračování rodu se odráží i v tom, že většina afrických figur je párových. Jedině úplnost – propojení a splynutí mužského a ženského prvku dává v tradiční africké kosmologii naději na pokračování rodu, kmene i světa. Technicky to však neznamená, že pár musí být pevně spojen, mužské a ženské sochy jsou vyřezány odděleně, jak k tomu řezbáře vede štíhlý kmen stromu. Mnohdy se tak africké párové sochy na svých cestách do světových muzeí rozešly a bývají vystavené samostatně. Ale i tak bychom měli vnímat poselství, které nám tradiční africké sochy přináší: Jen úplnost, rovnováha a harmonie je cestou ke štěstí a lidské budoucnosti. Toto poselství se v současném moderním sochařství někdy jen těžko nalézá.
