Smutné zprávy se v současné době koronavirové pandemie nevyhýbají ani Zimbabwe. Dne 13. ledna 2021 zemřel na zdravotní komplikace v souvislosti s onemocněním Covid-19 významný zimbabwský sochař Lazarus Takawira. Bylo mu 69 let.

V nabídce v naší e-Galerii si od Lazara Takawiry prohlédněte sochu Mé vlasy zosobňující podmanivou ženskou krásu.

Lazarus byl nejmladším ze tří bratrů Takawirových – sochařů, kteří stáli na počátku sochařského hnutí v bývalé Rhodesii, dnešním Zimbabwe. Osudy sourozenců byly úzce provázány, a je proto vhodné vzpomenout na všechny tři nyní již zemřelé bratry – Johna, Bernarda a Lazara.

John Takawira (1938 -1989) a počátky sochařství v Zimbabwe

Nejstarší z bratrů John se narodil v roce 1938. Rodiče bratrů Takawirových žili v Nyanze na severovýchodě Zimbabwe u hranic z Mozambikem. Oblast Nyanga je krajem divoké přírody a zvláštní krajiny tvořené obrovskými žulovými útvary. Seskupení balvanů jsou výsledkem působení milionů let eroze a někdy se zdá, že téměř levitují ve vzduchu (tzv. balancing rocks). V této oblasti leží i kořeny zimbabwského sochařství a začaly se zde také psát osudy bratrů Takawirových, které jsou s počátky zimbabwského sochařství pevně spojeny.

V roce 1958 Joram Mariga, zemědělský inženýr z Nyangy, nalezl na jedné ze svých pracovních cest valoun mastku – velmi měkkého kamene světlé barvy. Joram Mariga byl příležitostným dřevořezbářem a pro své potěšení ve volném čase vyřezával různé předměty. Nový materiál mu umožňoval vyřezávat hrníčky, nádobky, konvice na čaj, krabičky, ale i zvířata a lidské hlavičky. Později Joram Mariga o tomto svém období prohlásil:

„Nevěděl jsem, co je to umění, vyřezával jsem předměty z kamene, protože mi to dělalo velkou radost a neuvažoval jsem o tom, že bych tyto předměty mohl někdy prodávat.“

Teprve o čtyři roky později v roce 1962 se události začaly rychle ubírat od příležitostné zábavy ke skutečnému kamenosochařství. Sledem zdánlivých náhod byl Joram Mariga představen Franku McEwenovi – tehdejšímu řediteli Rhodesovy národní galerie. Frank McEwen již několik let podporoval černošské zaměstnance Národní galerie v tradiční africké umělecké tvorbě, jako byla výroba keramiky nebo košíků z trávy. Učil je ale i základům malby. Při prvním setkání koupili přátelé McEwena od Marigy řezby z mastku, které s sebou dovezl, za částky dohromady převyšující Marigův měsíční příjem. Sám Frank McEwen byl nadšen tím, že by černošští umělci mohli pracovat s kamenem a požádal Marigu, aby místo praktických věcí začal tvořit sochy inspirované africkou mytologií nebo i tím, co mu napovídá jeho duše. Možnost finančního výdělku při práci s kamenem vedla Jorama Marigu k založení první skupiny sochařů, která v Nyanze začala tvořit. Mezi prvními, kdo se k Marigovi připojil, byl právě John Takawira, jeho synovec. Tehdy bylo Johnovi dvacet čtyři let. Skupina sochařů pod vedením Jorama Marigy fungovala do roku 1968, kdy se Mariga musel na policejní příkaz přestěhovat, protože ho policie podezřívala z protistátní činnosti vůči rhodeské vládě. Bylo to v době, kdy se v Rhodesii zostřovaly vztahy mezi bělošskou menšinou, která zemi kontrolovala, a většinovým černošským obyvatelstvem.

Rok 1968 byl také přelomovým pro druhé centrum, kde se rodilo nové zimbabwské sochařství, pro Tengenenge. V tomto roce se definitivně názorově rozešli Frank McEwen a Tom Blomefield. Frank McEven v té době připravoval své plány světových výstav nového „šonského“ umění. Šonové jsou v dnešním Zimbabwe převažujícím etnikem a většina prvních sochařů byli právě Šonové. Koncept šonského umění je možné s odstupem let označit jako něco, co Frank McEwen vytvořil svým vkusem a vlivem. Podle svého názoru a plánu si výlučně sám vybíral sochy pro výstavy. Sochaře pak žádal, aby sochy, které neprošly jeho výběrem, byly rozbity. To byl ale koncept, se kterým se svobodomyslný Tom Blomefield nemohl ztotožnit. Proto se Tom Blomefield rozhodl, že Tengenenge vymaní z područí Franka McEwena a bude sochy z Tengenenge prodávat i jinak než jen výlučně přes výstavy organizované Rhodesovou národní galerií. Frank McEwen se zřejmě obával, že by mohla být spolupráce s Tengenenge přerušena úplně a rozhodl se vytvořit alternativní centrum k Tengenenge právě v oblasti Nyanga. Tak vzniklo sochařské centrum ve Vakutu, kde několik desítek sochařů tesalo sochy v letech 1969 až 1976. Vedením tohoto centra byl Frankem McEwenen pověřen Sylvester Mubayi, ale John Takawira a Moses Masaya patřili k prominentním sochařům této skupiny.

Tvůrčí skupiny v Tengenenge i ve Vakutu umožnily Franku McEwenovi uspořádat světové výstavy, kterými se šonské umění již natrvalo stalo součástí umění světového. V roce 1970 se konala výstava soch v Muzeu moderního umění v Paříži (Musee d´arte Modeme de la Ville Paris – Art Faricanie Contemporain de la Communaute de Vukutu) a o rok později znovu v Paříži, tentokráte v Rodinově muzeu (Sculpture Contemporaine des Shonas d‘ Afrique). Další důležité výstavy se konaly v I.C.A. Gallery v Londýně v roce 1972 a v Muzeu moderního umění v New Yorku rovněž v roce 1972.

Byla to právě výstava v Rodinově muzeu, která vynesla Johna Takawiru mezi světové umělce. Jeho soše znázorňující kostru paviána (Skeletal Baboon) se dostalo uznání z úst předních odborníků na africké umění. Úspěch jeho soch mu umožnil, aby se až do své smrti v roce 1989 věnoval výlučně jen sochařské tvorbě.

Úspěch tvorby Johna Takawiry na počátku sedmdesátých let jistě ukázal a připravil cestu jeho dvěma mladším bratrům. Zároveň však bylo pro Bernarda i Lazara obtížné vystoupit ze stínu úspěšného staršího bratra a najít si vlastní cestu a styl v sochařské tvorbě.

Bernard Takawira (1945-1997)

Bernard Takawira, prostřední z bratrů, se k Johnovi připojil ve Vakutu. Naučil se od něj veškeré práci s kamenem, zároveň se však necítil schopný svému staršímu bratrovi konkurovat a dosáhnout obdobné kvality soch, aniž by jej kopíroval. Po dvou letech práce ve Vakutu odešel studovat zemědělství a na nějaký čas se vzdal možné kariéry sochaře. Sochy tesal jen ve svém volném čase. Teprve na začátku 80. let, poté co Zimbabwe získalo samostatnost a uklidnila se situace v zemi, se rozhodl věnovat plně sochařské tvorbě.

Kromě vlivu staršího bratra v počátcích tvorby Bernarda velmi ovlivnil přímo Frank McEwen. Ten do Vakutu přijížděl a hodnotil sochy vytvořené sochaři. Když Bernard vzpomíná na Franka McEwena je zřejmé, že je vnímal jako velmi silnou autoritu a byl schopen plně akceptovat negativní hodnocení vlastních soch. Zároveň dodává, že se Frank McEven vždy snažil vysvětlit, co se mu na soše nelíbí.

Lazarus Takawira (1952-2021)

Stejně jako Bernard i Lazarus Takawira dlouhou dobu osciloval mezi svobodnou sochařskou tvorbou a běžným zaměstnáním. Na fotografii z roku 1962 je Lazarus jako desetiletý zachycen ve skupině sochařů spolu s bratry Johnem a Bernardem. To naznačuje, že i on ještě jako chlapec prošel spolu se staršími bratry, sochařskou průpravou. Než se však rozhodl, že se bude výhradně živit jako sochař, pracoval nějakou dobu u policie.

Můžeme se jen domýšlet, co vedlo Bernarda a Lazara, aby následovali svého nejstaršího bratra a stali se také sochaři, ale nepochybně tu hrál svou roli finanční úspěch, kterého John dosáhl svou sochařskou tvorbou. Bratři postupně v 80. letech opustili rodný kraj na východě Zimbabwe a přesunuli se na farmy v nejbližším okolí hlavního města. Zde pak svobodně tvořili své sochy.

Téma ženy v sochách Lazara Takawiry

Všichni tři bratři ve své sochařské tvorbě vycházeli ze společných kořenů. Všechny tři v počátcích jistě silně ovlivnil svým výběrem soch Frank McEwen. Vedle vlivu Franka McEwena to však byl především vliv jejich matky, který později vykrystalizoval v jejich umění. Otec bratrů Takawirových byl policistou a služebně velmi často zůstával mimo domov. Bratry proto vychovávala především jejich matka. Jmenovala se Mai a měla velmi ráda tradiční africké mýty a jistě svým dětem často vyprávěla příběhy, ve kterých se prolínaly osudy bohů, lidí a démonů. Tak to bývalo v Africe kdysi zvykem. Svět afrických mýtů je patrný především v rané tvorbě Johna Takawiry.

Maminka Mai rovněž ovlivnila své syny jako silná a hrdá žena. Téma hrdých a krásných žen se prolíná tvorbou všech tří bratrů, ale u Lazara Takawiry se žena a ženská postava stala ústředním motivem jeho umělecké tvorby. Zatímco sochy sochařů z Nyangy a Vakutu byly zpočátku ve všech částech opracované, byl to právě John Takawira, který začal experimentovat s částmi hrubě opracovaných, nevybroušených povrchů, na kterých jsou zřetelné stopy po kamenických dlátech. Tento styl postupně přejali do své tvorby i mladší bratři.

Proto mají sochy žen od Lazara Takawiry vždy pečlivě vyhlazené tváře a paže, ale vlasy zůstávají hrubé a ve světlé barvě kamene. Právě tento styl se stal pro tvorbu Lazara Takawiry naprosto charakteristickým. Lazarus Takawira se stal známým jako sochař oslavující ženy. Sochař, který ženám až do své smrti v lednu letošního roku, propůjčoval krásu.

V roce 2008 vydala afrikanistka a bývalá Chargé d’Affaires v Zimbabwe Marie Imbrová útlou monografii Lazara Takawiry s názvem „Spirit of a woman“, ke které pořídil fotografie Eric Gauss, francouzský fotograf žijící v Zimbabwe. Tyto fotografie s laskavým svolením paní Imbrové doprovází tento článek.