Viděl jsem nápis na zdi, náš ráj se stane peklem. Řekl jsem své ženě Mary, že se chci stát umělcem. Odpověděla mi, že si vzala farmáře a zeptala se, co se stane s dělníky na naší farmě? „Někteří šli stovky kilometrů, aby mohli pracovat v Tengenenge.“ Nicméně požádala učitele v její malé škole, aby se v okolí mezi domorodci pokusil najít umělce.

Silně jsem toužil stát se umělcem a najít stálou a přitom tvůrčí práci pro mne i další, kteří o práci přišli v důsledku sankcí uvalených OSN na Rhodesii. Neměl jsem žádnou představu o tom, jak bych se umělcem mohl stát. Mé představy neměly jasné obrysy. Hledal jsem cestu, jak projevit svou touhu tvořit. Okolnosti sami napomohly tomu, že mé touhy získaly pevné obrysy a staly se skutečností.

Crispen Chakanyuka tesal sochy z místního mastku a černého hadce, který sbíral na farmě v Tengenenge na úbočí pohoří Great Dyke. Když se dozvěděl od učitele, kterého oslovila Mary, že se chci stát umělcem, přijel na kole do Tengenenge, přivezl papírovou krabici plnou sošek a nabídl se, že mne bude učit. Vystoupali jsme spolu s Crispenem do svahu Great Dyke. Zde jsme objevili vrstvu hadce uloženou pod slojemi chromové rudy, kterou jsem zde dříve těžil. Zpočátku jsem si neuvědomoval, co jsme objevili. Řekl jsem, že jde o příliš tvrdý kámen, ale přesto jsme naložili pár kamenů do land roveru a odvezli je domů na farmu. Vykovali jsme si první hrubé nástroje a začali vytvářet své první sochy.

Počátky sochařské tvorby byly to nejtěžší, co jsem za svého života zkusil. Zeptal jsem se Crispena, proč mne neučí? Řekl mi jen, abych začal nahoře a tvořil, co mne napadne. Když jsem si vytvořil představu a začal opracovávat kámen, měl jsem najednou pocit, jako by někdo jiný tvořil skrze mne. Jako bych se prací s kamenem vracel k něčemu, co již dávno znám.Byl to nádherný pocit. Nechtěl jsem již dělat nic jiného, plně mě to pohltilo. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem sochař. Od té doby uplynulo již 47 let a celou tu dobu se věnuji sochařské tvorbě.

I had seen the writing on the wall, our paradise would become a hell. I told my wife Mary that I wanted to become an artist. She said that she had married me for a farmer and asked what would happen to our farm workers. „Some have walked hundreds of miles to come and work on Tengenenge.“ However she sent the teacher of her little school to try and find an artist in the tribal lands.

I had a strong intention to be an artist and to find a sustainable and creative occupation for myself and the many victims of the UN embar¬go who lost their employment. I had no idea of how I could become an artist. I was groping in the mist of my imagination. I was looking for a means of realising the creative urges in me. Circumstances caused this image to emerge rapidly and become a reality.

Crispen Chakanyuka was making carvings using local steatite and black serpentine that he took from the Great Dyke on Tengenenge Farm. When he had heard from Mary’s school teacher that I wanted to be an artist, he came on a bicycle to Tengenenge with a cardboard box full of carvings and offered to teach me. Crispen and I went up the slopes of the Great Dyke mountains and we discovered the Great Hartzburgite serpentine seam, that lay under the chrome bearing seams that I had been mining before. At first I could not realize what we had discovered. I said the stone was too hard, but we loaded a few stones on to the Land Rover and took them to the homestead. We forged some crude tools and made the first sculptures.

Beginning to make a sculpture was like the hardest thing I did in my life. I asked Crispen why he was not teaching me. He told me just to start at the top and use my own ideas. Then as I began to visualize an image and carved into the stone, it began to feel as though some¬one else was making the sculpture. There was something familiar about working on the stone. It was a wonderful feeling. I did not want to do anything else, it absorbed my whole concen¬tration. Then I knew that I was a sculptor and since then, now 47 years ago, I have been in¬volved my whole life in sculpturing.