Tengenenge – sochařská komunita, jejíž tvorba překročila hranice kamene

Umělecká komunita Tengenenge v africkém Zimbabwe je dnes vnímána především jako kolébka moderního zimbabwského sochařství. V Tengenenge objevili svůj talent sochaři první generace, jako byli Fanizani Akuda, Josiah Manzi, Bernard Matemera nebo Henry Munyaradzi. Jejich práce s kamenem vytvořila jedinečný sochařský jazyk, kterým dodnes hovoří zimbabwské sochy.

Méně známým, ale neméně důležitým faktem je, že v 70. a 80. letech minulého století se někteří sochaři první generace intenzivně věnovali také malbě. Malířství v Tengenenge nikdy nebylo systematickým uměleckým programem ani školou. Vznikalo spontánně, z potřeby vyjádřit to, co kámen neumožňoval – příběh, děj, proměnu, ironii či sociální komentář.

Malby malířů z Tengenenge

Počátky malby v Tengenenge v 70. letech 20. století

První systematičtější pokusy o malbu v Tengenenge se datují do roku 1972, kdy zakladatel komunity Tom Blomefield začal umělcům kupovat barvy, štětce a tvrdé destičky pro malování. Umělci, kteří chtěli malbu zkusit, malovali na překližkové desky, papír, dřevo, později i na plátno. Mezi první malíře v Tengenenge patřili Josiah Manzi, jeho žena Janet Manzi a Barankinya Gosta.

Z dnešního pohledu je důležité, že malba nebyla v Tengenenge chápána jako „méně hodnotná“ forma umění. Naopak – byla přirozeným rozšířením sochařské představivosti a imaginace. Sochaři, zvyklí „vidět“ formy a tvary v kameni, začali podobně pracovat s barvou, rytmem a symboly v malbě.

Styl a obrazový jazyk malířů z Tengenenge

Malby z Tengenenge se vyznačují výraznou barevností, rytmizovanou kompozicí a symbolickým jazykem, který má blízko k rituálu, tanci a vyprávění. Časté jsou motivy zvířat, proměn člověka ve zvíře, masek, rituálního tance Nyau, ale také výjevů z každodenního života – vesnice, rodiny, práce, konfliktu i humoru.

Zajímavé je, že mnoho obrazů působí jako „rozpohybované sochy“. To, co je v kameni zkoncentrováno do jedné figury, se na plátně rozvíjí v děj, v souvislosti a vztahy. Malba umožňovala umělcům v Tengenenge vyprávět příběh, který socha pouze naznačuje.

Pro umělce z Tengenenge nebylo malování jen další linií, jak zaujmout potenciální zákazníky. Především Barankinya Gosta maloval své obrazy pro radost ostatních i na stěny svého domku v Tengenenge a spolu s dalšími malíři vyzdobil ohradu, ve které probíhala předškolní výuka dětí, než byla v Tengenenge postavena dnešní zděná budova školky.

Malby malířů z Tengenenge na zdech bývalé budovy školky

Vybraní malíři z okruhu komunity Tengenenge

Fanizani Akuda

Fanizani Akuda je dnes považován ikonou zimbabwského sochařství, ale v 70. letech se věnoval i malbě. V jeho obrazech pracoval s podobným výrazem, jaký zachycují jeho sochy – kulaté tvary, optimismus, rytmus a radost. Stejně jako v kameni i v malbě vytvářel svět bez tíhy strachu, svět lidské blízkosti a rovnováhy.

Josiah Manzi

Josiah Manzi byl sochař vycházející ve své tvorbě z tradice a rituálů bratrstva Nyau, tajné společnosti, která může v maskách provádět rituální tance v období sklizně, na svatbách a pohřbech. Pokud vás zajímají rituální africké tance, můžete se podívat na naše video zachycujíci vystoupení tanečníků při posledním rozloučení se zakladatelem komunity Tengenenge Tomem Blomefieldem.

Josiah Manzi využíval malbu k zachycení významů, které nelze snadno převést do kamene. Jeho obrazy byly často surrealistické, plné proměn, ohně, tance a metamorfóz. Malba mu umožňovala zachytit neviditelnou dimenzi, kterou jeho sochy pouze naznačovaly.

Více o sochaři Josiahu Manzi si přečtěte v našem článku: Josiah Manzi – sochař mizejícího světa africké spirituality .

Josiah a Janet Manzi v Tengenenge v roce 2017

Janet Manzi

Janet Manzi patří k nejvýraznějším ženám – sochařskám v Tengenenge. Její malby byly otevřené, bez tabu, často se dotýkaly ženského těla, plodnosti, ale i každodenní reality, kterou viděla kolem sebe v Tengenenge. V kontrastu k jejímu tichému projevu v osobním životě byly její obrazy vizuálně silné, přímé a barevně výrazné.

Barankinya Gosta

Barankinya Gosta plynule překračoval hranici mezi sochařstvím a malbou. Maloval na dřevo, větve i nalezené předměty, později i na plátno. Pro něj byla malba rychlejší, spontánnější formou vyjádření, která odpovídala jeho temperamentu. Jeho obrazy zachycují svět plný magie, zvířat a neklidu.

Paolo Meza

Paolo Meza se k malbě dostal později, až v 90. letech, ale jeho práce dokládají, že malířství v Tengenenge ještě nebylo před koncem století uzavřenou kapitolou. Jeho obrazy spojují sochařskou zkušenost s výraznou barevností a osobním projevem. Je příznačné, že ještě dlouho po ústupu malby z komunity visely obrazy v jeho chatce. Více si přečtěte v článku Paolo Meza – sochař i malíř z Tengenenge zveřejněném na našem webu po té, co Paolo Meza v roce 2015 zemřel.

Paolo Meza – obrazy na plátně

Ústup malby v Tengenenge a její dnešní odkaz

Od přelomu tisíciletí malířství v Tengenenge postupně mizí. Když dnes návštěvník přijede do komunity, uvidí sochaře pracující s kamenem, nikoli malíře s plátnem. Malba se v Tengenenge ukázala jako ekonomicky i logisticky obtížně udržitelná – umělcům chyběly materiály, rámování bylo drahé, hotové obrazy nebylo v Tengenenge kde vystavovat. Na rozdíl od soch obrazům vadil déšť.

Přesto malířství zůstává důležitou součástí dějin Tengenenge. Bez něj nelze plně pochopit svět sochařů první generace ani šíři jejich tvůrčího myšlení. Obrazy, dochované v soukromých sbírkách a muzeích, jsou dnes tichým svědectvím období, kdy Tengenenge nebylo jen sochařskou komunitou, ale živým experimentem různých výtvarných technik afrického moderního umění.