Ve středu 8. dubna 2020 zemřel ve věku nedožitých 95 let Tom Blomefield, sochař a zakladatel umělecké komunity Tengenenge. Vedle Franka McEwena, prvního ředitele Rhodesovy národní galerie v bývalé Jižní Rhodesii (dnes Zimbabwe), je Tom Blomefield nejdůležitějším mužem, který svou vizí a celoživotním dílem umožnil vznik světově uznávaného zimbabwského sochařství.

Farmář Tom Blomefield

Tom Blomefield se narodil 3. května 1926 v Jihoafrické unii, kde také chodil do školy a začal pracovat. Během druhé světové války sloužil v jihoafrickém námořnictvu. Po válce začal pracovat jako asistent na farmách v Rhodesii. Na Impinge Farm v pohoří Great Dyke se seznámil s Mary Bentley, která pocházela ze zámožné farmářské rodiny. S Mary se Tom Blomefield oženil v roce 1949. O rok později získal panenskou půdu na úpatí Great Dyke a založil s finanční pomocí rodičů Mary vlastní farmu na pěstování tabáku. Podle jména malé říčky protékající na okraji pozemků se pro farmu vžilo jméno Tengenenge Farm. Jméno Tengenenge může mít v jazyce shona různé významy, ale pro poetický obsah je nejčastěji překládáno jako „počátek počátků“, i když může také znamenat vodopád nebo dvě hory.

Sochař Tom Blomefield

V listopadu 1965 Jižní Rhodesie vyhlásila jednostranně nezávislost na Velké Británii. Nový stát však světové společenství neuznalo. V roce 1966 Velká Británie s podporou USA uvalila na Rhodesii ekonomické sankce, které bránily vývozu zemědělské produkce ze země. To vedlo k dramatickému poklesu cen tabáku v Rhodesii. Tom Blomefield hledal náhradní zdroj příjmů. Rozhodl se, že se pokusí uplatnit jako umělec a vyslal tuto zprávu do světa. Shodou okolností se tuto zprávu dozvěděl Crispen Chakanyuka, mladý umělec, jehož učiteli byli první rhodeští sochaři Joram Mariga a John Takawira. Crispen Chakanyuka souhlasil, že bude Toma Blomefielda učit sochařství, a v únoru 1966 se na několik měsíců přestěhoval do Tengenenge. Ve svých původních uměleckých plánech Tom Blomefield nepočítal s tím, že by se sochaři mohli stát i dělníci pracující na jeho farmě. Další náhoda však všechno změnila.

Leman Moses a první generace sochařů z Tengenenge

Leman Moses se na farmě Toma Blomefielda staral o zahrady a včelstva. Jednoho dne Tom Blomefield Lemana požádal, aby mu seděl modelem. Když Tom skončil práci na své soše, Leman Moses si vzal jeho nástroje, nový kámen a začal tesat vlastní sochu. Když Tom druhý den uviděl výsledek jeho práce, překvapilo ho, jakou sochu byl Leman schopen vytvořit, i když neměl žádné umělecké ambice. Vzbudilo to jeho zvědavost a rozhlásil, že kdo chce, může také zkusit sochat. Zájem byl veliký, což je možné vysvětlit tím, že učedníci přicházeli s očekáváním, že mohou dosáhnout lepších výdělků jako sochaři, než jako námezdní dělníci na farmě. Tak vzniklo jádro budoucí sochařské komunity. Vedle Lemana Mosese se prvními sochaři stali kuchař Wazi Maicolo, zahradník Barankynia Gosta. Později se přidali Bernard Matemera a Enos Gunja.

I když se může zdát, že se sochařská komunita zrodila ze dne na den, byl to postupný proces. Tom Blomefield pokračoval ve farmaření a většinu pozemků farmy, kromě těch, kde se nachází lomy na kámen a kde vyrostla vesnice Tengenenge, prodal až v roce 1973.

Tom Blomefield a Frank McEwen

První cestou, kterou Tom Blomefield začal prodávat sochy vytvořené sochaři v Tengenenge, byla Rhodesova národní galerie. Ředitel národní galerie Frank McEwen byl vizionář, který v době, kdy se v Rhodesii utužoval apartheidní režim, podporoval černošské umělce a díky svým kontaktům organizoval výstavy nového rhodeského umění ve světlových muzeích. Tom Blomefield nepochybně velmi respektoval autoritu Franka McEwena i obrovský potenciál výstav národní galerie prodávat sochy vytvořené sochaři v Tengenenge. Nikdy se však neztotožnil s názory Franka McEwena na to, kdo má rozhodovat o kvalitě nového umění. Frank McEwen osobně a pečlivě vybíral jednotlivé sochy pro všechny výstavy, protože jeho strategií bylo vytvořit a na světovém trhu s uměním etablovat konkrétní tvář „šonského umění“. Z dnešního pohledu by bylo možné říci, že Frank McEwen měl určitou, a mimochodem velmi úspěšnou, marketingovou strategii, jak nové umění prodat světu. Negativní stránkou této strategie bylo, že musel odmítnou jako neumělecké všechno, co nezapadalo do jeho plánů. Dokonce prosazoval, že jím nevybrané sochy mají být rozbíjeny. Tom Blomefield byl naopak přesvědčen, že o úspěchu sochaře nerozhoduje kritik, ale pouze kupující uměleckého díla.

Tengenenge Frank McEwen navštívil poprvé již v roce 1966 a začlenil Tengenenge do workshopu národní galerie. Díla sochařů z Tengenenge pak tvořila stěžejní část výstav organizovaných národní galerií. Rozpory ve vztahu Toma Blomefielda a Franka McEwena však postupně narůstaly a vyvrcholily v roce 1968, kdy Tom Blomefield odmítl národní galerii jako jediný prodejní kanál a začal organizovat vlastní výstavy a hledat cesty, jak prodávat sochy z Tengenenge. Sochařská komunita Tengenenge se stala nezávislou a funguje tak dodnes.

„Když má umělec před sebou kámen, vtělí do něj své sny a představy. Nedělá složité nákresy a neprovádí žádná měření. Jednoduše začne pracovat.“

Tom Blomefield

Tengenenge v době občanské války v Jižní Rhodésii

Rok 1966, kdy začala vznikat sochařská komunita Tengenenge, je zároveň počátkem ozbrojených bojů partyzánských černošských skupin proti bělošské vládě v Jižní Rhodesii. Jejich cílem bylo získání nezávislosti a zrovnoprávnění černošské většiny. Intenzita bojů v 70. letech postupně narůstala. Po prodeji farmy v roce 1973 se Tom Blomefield přestěhoval do hlavního města Salisbury, kde pracoval na prodeji soch a budoval zázemí pro sochaře. Do Tengenenge pravidelně dojížděl. V roce 1979 již byla situace taková, že všichni sochaři Tengenenge opustili a většina se přesunula do hlavního města. Jediný, kdo v Tengenenge zůstal, byl Josiah Manzi se svou rodinou.

Tengenenge po získání nezávislosti a v 90. letech minulého století

Občanská válka skončila dohodou ozbrojených skupin s bělošskou vládu Iana Smithe a vyhlášením nezávislosti země v prosinci 1979. Země byla přejmenována na Zimbabwe. Po získání nezávislosti se sochaři postupně začali vracet do Tengenenge. Nejlepší ze sochařů první generace se ale již do Tengenege na trvalo nevrátili. V Harare si založili svá studia (ateliéry) Henry Munyaradzi, Fanizani Akuda nebo Sylvester Mubayi. Tom Blomefield se zpátky do Tengenenge trvale přestěhoval v roce 1983. Sochařská tvorba v Tengenenge se rozbíhala zvolna stejně jako živost v nezávislém Zimbabwe.

Osmdesátá léta byla pozvolným prologem pro období 90. let, která přinesla největší umělecké úspěchy Toma Blomefield a jeho umělecké komunity. I zde se stal zlomovým rok 1989, kdy se poprvé uskutečnila výstava sochařů z Tengenenge v arboretu v nizozemském Wageningenu. Úspěch výstavy otevřel sochařům z Tengenenge dveře do Evropy, kde se v 90. letech uskutečnily desítky výstav. Především v Nizozemí, ale i v Belgii, Německu, Velké Británii a Itálii. Mimo Evropu pak například v Austrálii.

Tom Blomefield a Dominic Benhura

Uměleckou komunitu Tengenenge Tom Blomefield vedl přes 40 let až do prosince roku 2007, kdy mu bylo 82 let. Kamenným sochám Tom Blomefield zasvětil většinu života a určitě pro něj bylo velmi těžké vzdát se života v Africe. Jeho zdravotní stav však již vyžadoval lékařskou péči, která nebyla dostupná v africké buši. Vyslyšel proto volání a nabídku svých přátel v Holandsku a přestěhoval se do Enschede nedaleko od německých hranic. Pozemky, na kterých leží vesnice Tengenenge a lomy na kámen, od Toma Blomefielda koupil Dominic Benhura, v současnosti nejúspěšnější zimbabwský sochař. Dominic Benhura se na pár let stal ředitelem Tengenenge. „Starousedlíci“ v Tengenenge ale nikdy Dominica Benhuru nepřijali a konflikty mezi ním a managementem komunity byly stále častější. Dominic Benhura si proto ponechal kontrolu pouze nad těžbou kamene pro svou práci a komunitu dnes vedou pouze její předáci.

Tom Blomefield: Stone Rich in Africa

I po té, co se Tom Blomefield přestěhoval do Evropy, se dál věnoval sochám. Ve spolupráci s Prof. Raimundem Beckmannem organizoval od května do října výstavy soch od sochařů z Tengenenge v Kulturhof Westerbeck nedaleko Westerkappelnu v Německu. Pod přátelským tlakem, který na něj vyvíjela Geja Stassen, architekta a autorka i realizátorka kamenné stavby muzea Toma Blomefielda v Tengenenge, sepsal svůj životní příběh v knize: Stone Rich in Africa. Knihu Tom Blomefield vydal vlastním nákladem v květnu 2013.

Dne 8. dubna 2020, Steve Blomefield uveřejnil na svém facebookovém profilu oznámení o smrti Toma Blomefielda: „Zdravím všechny, mám smutné zprávy. Tom Blomefield, můj otec a jeden z hlavních lídrů sochařského hnutí Zimbabwe pokojně zemřel dnes v 11 hodin v Holandsku.