Historie sochařství v Zimbabwe

Počátky sochařství v Rhodesii (50. a 60. léta)

Sochařství na území bývalé Rhodesie se rozvinulo z tradic africké řemeslné výroby. Tradičně zpracovávaným materiálem v Africe bylo dřevo, keramické hlíny a přírodní trávy. Předměty jako stoličky, podhlavníky, vycházkové hole byly často zdobeny motivy zvířat či antropomorfními motivy a nabízely prostor pro výtvarný talent řemeslníků stejně jako ze dřeva vyřezávané masky či sošky používané k rituálním účelům. Rovněž modelování z hlíny v souvislosti s výrobou keramiky či jen pro potěšení a ukrácení času má v Africe dlouhou tradici.

Prvními, kteří ve 20. století v  Rhodesii začali podporovat výtvarnou tvorbu místních černošských obyvatel, byli křesťanští misionáři. V roce 1940 otevřel kněz Canon Edward Paterson v misii Cyrene základní školu pro černé chlapce. Ve škole se žáci učili kromě základní výuky i pěstování plodin, budování obydlí, ale také řezbářství, kreslení, malbě a později i sochařství. V roce 1953 Canon Paterson odešel z misie, ale až do své smrti v roce 1974 nadále vyučoval výtvarnému umění. Otec Hans (John) Groeber založil v roce 1948 misii Serima, ve které vyučoval v 50. a 60. letech především řezbářství a kresbu.

Hlavním impulsem pro rozvoj moderního umění v Rhodesii bylo založení Rhodesovy národní galerie v hlavním městě Salisbury (dnes Harare) v roce 1957. Prvním ředitelem Rhodesovy národní galerie byl jmenován Frank McEwen, anglický umělec a znalec umění. Národní galerie byla založena s cílem shromažďovat a vystavovat díla západních umělců, a nikoliv podporovat místní rhodeské umění. McEwen však záhy rozpoznal umělecký potenciál Rhodesanů, se kterými se setkával. Začal proto povzbuzovat a podporovat talentované černošské umělce ve vlastním výtvarném projevu a založil při národní galerii neoficiální výtvarný ateliér. McEwen se nejprve snažil podporovat tradiční africké techniky práce se dřevem a slámou a učit umělce základům malířství. Zaměření ateliéru se ale změnilo po setkání McEwena s amatérským sochařem Joramem Marigou. Na setkání Mariga přinesl kamenné sošky, které vytesal z měkkého mastku. McEwen správně odhadl, jak rozsáhlý prostor nabízí práce s kamenem ve spojení se schopnostmi Rhodesanů, a proto zaměřil práci ateliéru na kamenosochařství. Prvními sochaři, kteří se vyškolili v ateliéru, byli například Joseph Ndandarika, Boira Mteki a Thomas Mukarobgwa.

Ocenění, umělecké i finanční, které se Joramu Marigovi dostalo od McEwena, umožnilo Marigovi založit v pohoří Nyanga, nedaleko hranic s Mosambikem, malou skupinu sochařů. V této skupině se učili kromě dalších sochaři Crispen Chakanyuka a bratři Bernard a John Takawirovi.

V roce 1962 byla díla rhodeských malířů a sochařů poprvé vystavována a byla založena tradice pravidelných uměleckých výstav pořádaných národní galerií. Příznivá reakce na výstavy umožnila McEwenovi založit v rámci národní galerie řádnou uměleckou školu – Workshop school. Touto školou pak prošly v dalších letech desítky sochařů i malířů.

V létě 1965 vyhlásila rhodeská vláda v čele s Ianem Smithem jednostranně nezávislost Rhodesie na Velké Británii. Mezinárodní společenství nezávislost neuznalo a OSN uvalila na Rhodesii hospodářské sankce. Ty kromě dalšího bránily vývozu zemědělských produktů ze země. Jedním ze sankcemi postižených farmářů byl i Tom Blomefield. V důsledku ztráty odbytu tabáku přišli dělníci na jeho farmě o práci. Tom Blomefield začal s dělníky a pomocníky jeho domácnosti vytvářet první sochy, aby pro sebe i své zaměstnance našel novou práci a možný zdroj obživy. Vzniku budoucí sochařské komunity přála i skutečnost, že se v blízkosti farmy nachází zdroje kvalitního kamene pro sochařskou práci. Lidé z okolních farem a vesnic se brzy doslechli o rodící se sochařské komunitě, začali přicházet, zkoušeli práci s kamenem. Ti, kteří v sobě objevili umělecký talent, se začali v místě nazvaném později Tengenenge usazovat. Když Tom Blomefield ukázal první sochy v národní galerii, byl McEwen nadšen a přijal Tengenenge pod svou ochranu.

V roce 1966 byly prvně vystavovány sochy umělců z Tengenenge na každoroční výstavě pořádané národní galerií a v následujících letech se sochy z Tengenenge prosazovaly na výstavách čím dál více. Z Tengenenge tohoto období vyšli sochaři jako Enos Gunja, Ephraim Chaurika, Sanwell Chirume, Edward Chiwawa, Bernard Matemera, Leman Moses, Sylvester Mubayi a Henry Munyaradzi.

Cesta do světových galerií (přelom 60. a 70. let)

McEwen se snažil prosadit nové rhodeské sochařství ve světě a etablovat ho jako plnohodnotný proud moderního umění. V letech 1968 až 1969 bylo několik desítek soch vystavováno ve Spojených státech (včetně Muzea moderního umění v New Yorku) a Jihoafrické republice. V roce 1970 se McEwenovi podařilo zorganizovat výstavu soch v Muzeu moderního umění v Paříži (Musee d´arte Modeme de la Ville Paris – Art Faricanie Contemporain de la Communaute de Vukutu) a o rok později ji v Paříži zopakovat tentokráte v Rodinově muzeu (Sculpture Contemporaine des Shonas d‘ Afrique). Další důležité výstavy se konaly v I.C.A. Gallery v Londýně v roce 1972 a v Muzeu moderního umění v New Yorku rovněž v roce 1972. Po těchto úspěšných výstavách se zimbabwské sochařství pevně zařadilo mezi světové proudy moderního umění.

Až do roku 1969 byla díla sochařů z Tengenenge vystavována (a rovněž následně prodávána) na výstavách v národní galerii i na nejrůznějších výstavách ve světě společně s díly umělců z národní galerie a s díly sochařů z Nyangy, třetího centra, ve kterém se rozvinulo sochařství vedle národní galerie a Tengenenge. V roce 1969 se Tom Blomefield rozhodl vystavovat, vyvážet a prodávat sochy přímo z Tengenenge, nikoliv tedy pouze pod hlavičkou národní galerie. To vedlo k jeho rozchodu s McEwenem a národní galerií. Zatímco McEwen prosazoval vysokou uměleckou kvalitu vystavovaných soch, o níž však rozhodoval on sám, Blomefield neprosazoval žádná umělecká kritéria a nechával na sochařích, zda se jim podaří prosadit se umělecky i ekonomicky.

Šonské umění

Negativní vnímání vládního režimu v Rhodesii světovou veřejností (a tím i umění označovaného jako rhodeské), rozchod s Tengenenge (potřeba odlišit sochy pocházející z ostatních sochařských center v Rhodesii) a možná i snaha učinit nové rhodeské umění tajemným (propojením s původní africkou mytologií) vedla na počátku 70. let McEwena k nové strategii propagace soch a vytvoření termínu „šonské umění“. Šonové jsou převažujícím etnikem v Zimbabwe (80%). Toto označení je dodnes často spojováno s moderním zimbabwským uměním, i když není přesné, protože ne všichni umělci tvořící v Zimbabwe patří k etniku Šonů.

Občanská válka (konec 70. let)

Od začátku 70. let sílilo v Rhodesii politické napětí mezi bělošskou menšinou a většinovým černošským obyvatelstvem. Do země přicházely z Mosambiku a Angoly partyzánské skupiny, které vedly válku za svržení menšinové bělošské vlády. Politické klima vedlo i k rezignaci McEwena na funkci ředitele národní galerie v roce 1973. Jeho podpora černošského umění již nebyla akceptovatelná pro správní radu národní galerie.

Po odchodu McEwena z národní galerie začala sochařská škola při národní galerii upadat a hlavním centrem sochařství v Rhodesii se stalo Tengenenge. Toto období však trvalo krátce. Od poloviny 70. let partyzánská válka proti bělošské vládě nabyla v zemi na intenzitě a na venkově i ve městech přestalo být bezpečno. V celé zemi se zastavil obchod s uměním i vlastní umělecká tvorba.

Zimbabwe po získání nezávislosti (80. léta)

Sochařství se znovu začalo rozvíjet po roce 1980, kdy bělošská menšina ztratila moc v zemi a byla vyhlášena nezávislá Zimbabwská republika. Skončila vleklá partyzánská válka a byly odvolány hospodářské sankce. Sochařským centrem se v 80. letech opět stalo Tengenenge. Někteří umělci, kteří na konci 70. let Tengenenge opustili, se však již nevrátili a založili si svá vlastní sochařská studia jako např. Fanizani Akuda, Sylvester Mubayi nebo Henry Munyaradzi. Otevřená sochařská kolonie však nabídla prostor dalším talentovaným sochařům, a v Tengenenge se tak zformovala další generace sochařů, kterou reprezentují například David Bangura, Davison Chakawa, Wonder Luke, Alice Musararová a Endronce Rukodzi. Rovněž v národní galerii (přejmenované na Zimbabwskou národní galerii) byla obnovena škola a národní galerie pokračuje v tradici pravidelných uměleckých výstav (od poloviny 80. let přejmenovaných na Zimbabwe Heritage). Jediným propagátorem rhodeského umění ve světě po odchodu McEwena z národní galerie byl Američan Roy Guthrie. Ten okamžitě po vyhlášení nezávislosti začal organizovat výstavy úspěšných sochařů v zahraničí. Guthrie v roce 1985 založil na předměstí Harare rozsáhlý sochařský park s galerií a sochařským studiem nazvaný Chapungu Sculpture Gallery. Umělecké i obchodní úspěchy sochařů z Tengenenge či sochařů vystavujících v Chapungu Sculpture Gallery vedly i další sochaře k založení malých studií po celé zemi.

Léta prosperity (90. léta)

V 90. letech zažívalo sochařství v Zimbabwe neobyčejný rozkvět. Relativní hospodářská prosperita země umožnila rostoucí prodeje soch doma i v zahraničí. V roce 1989 se uskutečnila výstava pod volným nebem ve Wageningenu v Nizozemsku. Úspěch výstavy umožnil Blomefieldovi a sochařům z Tengenenge úspěšně představit a prodávat sochy na desítkách výstav v západní Evropě, především v Německu a v Nizozemsku. Sochy ze Zimbabwe se začaly v 90. letech prodávat v řadě malých světových galerií. S nástupem internetu se galerie zimbabwského/šonského sochařství přestěhovaly i na webové stránky.

Sochařství za hospodářské a politické krize (21. století)

Od konce 90. let, a především pak v důsledku pozemkové reformy provedené v roce 2000, se Zimbabwe potýká s hlubokou ekonomickou krizí. Hyperinflace zcela rozvrátila hospodářství (v lednu 2009 Zimbabwe opustilo vlastní měnu a přešlo na americký dolar). Za této obtížné situace se v první dekádě 21. století prosazovala především větší sochařská studia. Mezi přední nepochybně patří studio sochaře Dominica Benhury, ale i například sdružení „Friends Forever“ založené Mikem Munyaradzim. V prosinci 2007 převzal Dominic Benhura od Toma Blomfielda sochařskou kolonii Tengenenge, která několik posledních let postrádala pevné vedení. Je tedy naděje, že tradice sochařské komunity, která již trvá 40 let, bude úspěšně pokračovat stejně jako celé moderní zimbabwské sochařství.